Nezapomínejme prosím!

V šedesátém osmém mi byly čtyři roky. Věk, ze kterého si obvykle moc vzpomínek neodnášíte… Ale něco přece jen utkví. Ta moje vzpomínka pochází ze srpna toho velkého osmičkového roku. Vybavuji si, jak jsme my děti trávili čas s prarodiči na chatě v Mnichovicích. A od určité doby děda s babičkou natrvalo uzavřeli bytelné okenice. Nechápala jsem proč a ptala se jich, odpovědi, kterou by dětská hlavička přijala, jsem se ovšem nedočkala. Pochopila jsem to až později, stejně jako důvody pro to, proč před námi dětmi s tetičkou začali mluvit jazykem, kterému jsem tehdy vůbec nerozuměla (byla to němčina). Ano, nechtěli nás strašit… Člověk to, čím si prarodiče museli projít, dokáže ocenit až s odstupem, až když sám nese odpovědnost za vlastní rodinu. A já před nimi už kvůli tomu, jak se snažili nás děti uchránit od tragických události, smekám. Tolik malá osobní vzpomínka, srpnový příběh naší rodiny tím ale nekončí. Srpen 1968 totiž výrazně zasáhl i do osudu mých rodičů. S bolestí, která se nedala nevnímat ani po tolika letech, mi vyprávěli o tom, jak se těhotná maminka s tatínkem taxíkem vyděšeně mezi tanky prodírali k nemocnici… A nedopadlo to dobře, maminka potratila. Šílená doba! Radostné pak nejen pro naši rodinu nebylo ani období, ke kterému srpnové události vytvořily předehru: kvůli příbuzným, kteří se rozhodli zůstat v Německu a nevracet se do normalizující se vlasti, maminku vyhodili z práce. Ale to už je jiný, posrpnový příběh. Ani na takové bychom ovšem neměli zapomínat. Bez 21. srpna 1968 by k nim nejspíš tak, jak proběhly, nedošlo. Ale to už přenechám povolanějším. Pro nás ostatní mám u příležitosti dnešního výročí úplně jednoduchý vzkaz: nezapomínejme, prosím!