Moc si vážím toho, že jsem mohla promluvit na zasedání Akademického sněmu Akademie věd České republiky.
Ve společnosti bohužel sledujeme postupné zesilování nedůvěry v pokrok jako takový. Vidíme relativizaci faktů, zpochybňování skutečností, vymýšlení teorií, nad kterými naprostá většina lidí nevěřícně kroutí hlavou, ale které pomalu, téměř neviditelně získávají další a další přívržence.
Náš svět je tak neuvěřitelně složitý, rozmanitý a nepřeberný, že jeho poznání je nemožné. Proto si myslím, že úlohou vědy a vědců je říkat pravdu především o vědě. Úlohou vědy a vědců je tuto pravdu opakovat s téměř nekonečnou trpělivostí a urputností.
Je třeba opakovat, že věda mnohdy tápe ale složitě se – přes omyly a slepé uličky – posouvá dál. Věda nezná a nikdy nebude znát návod na štěstí a neumí zajistit blahobyt.
Umí jenom trochu zlepšit prostředí, ve kterém se o štěstí a blahobyt musí postarat každý svým dílem, svou odpovědností a svou snahou.
Fandím proto všem našim vědcům, aby se jim dařilo nejen v jejich bádání, které je na světové úrovni, ale právě i v tom vysvětlování.
