Tak by šel ve stručnosti popsat můj příběh se spolkem VLTAVAN Davle. 
Před lety jsme se potkali s Jaroslavem Camplíkem, Josefem Bílkem a dalšími Vltavany, kteří tehdy jako voraři řešili velký problém – nedostatek dřeva na stavbu vorů. Já jim slíbila, že se pokusím jim pomoci. A tak se taky stalo, za pomoci tehdejšího ministra zemědělství Mariana Jurečka jsme zařídili desítky dřevěných klád a Vltavani mohli opět začít stavět. Od té doby jsem s těmito skvělými lidmi v kontaktu. Mám rád jejich vytrvalost, jejich zápal pro vorařské řemeslo a jejich akce, které dokazují, že voraři jsou úžasná parta.
Minulý rok byl pro Vltavany a všechny voraře rokem s velkým „R“. Díky neutuchající energii vorařů se povedlo prosadit zápis tohoto řemesla na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO.
A právě to jsme dnes společně slavili v Davli. Proběhl zde nádherný průvod za účasti pana arcibiskupa Jana Graubnera, mnoha spolků, hasičů, myslivců, zástupců městyse Davle a hlavně široké veřejnosti. A nepřijela jsem s prázdnou. Když jsme doma s manželem vyklízeli sklep, našli jsme nádhernou starožitnou sochu. Nejprve jsme tápali, o co jde, ale po chvíli jsme zjistili, že jde o sochu “Voraře”. A právě tuto sochu jsem dnes davelským vorařům věnovala.
Máme naději, že vorařská tradice nevymizí – nejen proto, že je na seznamu UNESCO, proto, že dokonce lze vorařství vystudovat jako řemeslo, ale hlavně proto, že tuto nádhernou tradici udržují skvělí, schopní a aktivní lidé jako ti, se kterými jsem se dnes v Davli mohla potkat. 
Velký dík patří i městysu Davle v čele s panem starostou Jiřím Prokůpkem, Ministerstvu kultury České republiky a Vltavanu Davle, Vltavanu Štěchovice, Vltavanu Purkarec, Vltavanu Praha a Vltavanu Čechy.
Velký dík patří i městysu Davle v čele s panem starostou Jiřím Prokůpkem, Ministerstvu kultury České republiky a Vltavanu Davle, Vltavanu Štěchovice, Vltavanu Purkarec, Vltavanu Praha a Vltavanu Čechy.
