Bylo mi velkou ctí zúčastnit se společného uctění památky Sokolů v pražském Tyršově domě.
Chci se s vámi podělit o projev, který jsem tam měla možnost přednést:
Vážené dámy, vážení pánové, přátelé.
Loni jsem na tomto místě a při této příležitosti postavila svůj projev na příbuznosti dvou stran mince, které společně tvoří tradici i současnost Sokola.
Jednou z těch stran je neustálý boj za svobodu a demokracii.
Boj, který stál české Sokoly životy desítek tisíc sester a bratří, který vyžadoval mimořádné hrdinství a odvahu skutečně jdoucí až k sebeobětování.
Tou druhou pak je organizování veřejného a sportovního života.
Jistě, k tomu není potřeba jít proti přesile nepřátel, ale vyžaduje to jiné výjimečné vlastnosti.
Soustavnost.
Trpělivost.
Vytrvalost.
Kreativitu.
Letos bych chtěla k těmto dvěma stranám sokolské mince něco dodat.
Začnu však oklikou.
Žijeme v době, kdy se vlastenectví stalo trochu zprofanovaným slovem.
Asi nikdy jsme neměli v dějinách naší země tolik lidí, kteří by na náměstích křičeli, že jsou vlastenci.
Za vlastence se považuje každý, kdo si na auto nalepí samolepku s vlajkou, bije se v prsa při hymně a slzí dojetím nad dávnými potupami národa.
Neříkám, že u některých to nejsou skutečné emoce.
Jistě mnozí z těchto lidí opravdu cítí hlubokou lásku k naší zemi a národu.
Jiní však klidně nalepí vlajku obráceně, nedají dohromady slova hymny a o těch potupách tuší cosi matně z komunistických učebnic dějepisu.
Nechci, aby to znělo nějak výsměšně, tak to opravdu není myšleno.
Hovoří ze mne spíše smutek nad tím, že řada lidí místo odvahy projevené v pravou chvíli a místo usilovné soustavné práce pro národ dává přednost skandování hesel.
Chce se říct: Škoda, že nechodili do Sokola, že neměli příležitost naučit se tomu, co obnáší pravé vlastenectví.
Škoda, že se pro ně nestaly naprosto přirozeným právě ty dvě strany mince, které v sobě spojuje sokolská tradice i současnost.
Na jedné straně připravenost pomoci sousedovi, neváhat ve chvílích, kdy rozhodnutí není jednoduché a znamená risk, neváhat ve chvíli, kdy je ohrožena svoboda národa.
A na druhé straně pracovat pro národ, pro společnost den za dnem, systematicky, se zájmem a chutí.
Tak po baťovsku či po masarykovsku.
Vážené sestry, vážení bratři, přátelé.
Děkuji za pozvání na toto setkání a za možnost krátce vystoupit, velmi si této cti vážím.
Především vám všem děkuji za to, že předáváte dál z generace na generaci skutečné vlastenectví.
Tiché, neokázalé, skoro neviditelné, ale o to cennější.
