Uplynulo přesně devět let ode dne, kdy zemřel Václav Havel. Je to vlastně jen pár let – a přece mám pocit, že uběhla celá věčnost… Změnila se doba, změnila se politika (podívejte se, kdo s kým dnes schvaluje státní rozpočet a kdo se ho chystá podepsat!), chtě nechtě jsme se změnili také my. Co bych ale měnila opravdu nerada, je můj vztah k našemu prvnímu polistopadovému prezidentovi.
Vždycky jsem byla jeho nepříliš kritickou obdivovatelkou (kdyby to slyšel, určitě by mi vynadal!). Měla jsem ho ráda pro to, jaký byl, co říkal, jak vystupoval na veřejnosti – a měla jsem ho ráda i pro ty jeho krátké kalhoty a ráčkování.
Ano, nedostatky měl a chyby dělal, ale vždycky jsem měla pocit, že blaho naší země mu leží na srdci víc než cokoli jiného. U jeho následovníků jsem ten pocit tak nějak poztrácela… A chybí mi opravdu hodně. Jak ten pocit – a samozřejmě i Václav Havel.
Na něj můžeme v dobrém bohužel už jen vzpomínat, a to nejen u příležitosti výročí, jako je to dnešní. Dobrý pocit z toho, že věříme svému prezidentovi, ale můžeme zažít na svou kůži. Ano, můžeme! Ostatně záleží to jen na nás. První velký krok na této cestě můžeme udělat už příští rok na podzim.(Foto z r. 1990 od Lenka Hatašová u nás doma)