S panem předsedou vlády Petrem Fialou, 1. místopředsedou Senátu Jiřím Růžičkou a kolegyněmi z vedení Sněmovny Olgou Richterovou a Janou Mračkovou Vildumetzovou jsme si připomenuli invazi vojsk Varšavské smlouvy před budovou Českého rozhlasu. Nezapomínejme, prosím. Kdy jindy, než teď, je to důležité.
Tady je moje řeč 
Dámy a pánové, vážení spoluobčané!
Osudný den, který si dnes po čtyřiapadesáti letech připomínáme, dostal v tomto roce nový rozměr. Až do letošního 24. února byla většina z nás přesvědčena, že brutální okupace jakékoli evropské země ruskými tanky je věcí dávné minulosti.
Bohužel, není tomu tak. To, co se nyní děje na Ukrajině, logicky navazuje na rok 1956 v Maďarsku a na náš rok 1968 v tehdejším Československu.
Dřívější Sovětský svaz, dnes Putinovo Rusko, se zkrátka nijak nerozpakuje vojensky zaútočit na své sousedy, kdykoli to potřebuje.
Dnešní den je ale zároveň dobrou připomínkou jedné důležité zkušenosti.
Příklad Ukrajiny ukazuje, že vzdát se bez odporu obrovské vojenské síle Ruska nemá smysl. Je třeba sebrat sílu a útočícímu zlu se vzepřít.
V naší zemi šlo v minulém století už o druhou podobnou zkušenost.
Donuceni vnějšími i vnitřními okolnostmi jsme nebojovali ani proti Němcům v roce 1938, ani proti Sovětům a jejich satelitům z Varšavské smlouvy v roce 1968.
Ale cena, kterou jsme za obě kapitulace zaplatili, byla obrovská.
Samozřejmě, obě kapitulace zachránily desetitisíce lidských životů, konkrétních lidí, kteří by jinak zemřeli v boji. Ale přišli jsme o lidi jiné.
Napřed zemřely desetitisíce spoluobčanů v německých koncentračních táborech, a pak jsme kvůli emigraci přišli o významnou část nejschopnějších Čechů a Moravanů. Statisíce lidí přišly kvůli okupaci o velkou část svého pracovního života.
Ale hlavně jsme utrpěli obrovskou ztrátu morální. Ztrátu, která se částečně táhne v našem kolektivním vědomí dodnes.
Příklad současné Ukrajiny, ale i Polska v roce 1939, ukazuje, že pro budoucnost národa je nesmírně důležité se útočníkovi postavit. A to bez ohledu na to, jakou má přesilu.
Uniklé informace z února letošního roku říkají, že v případě Ukrajiny ani většina západních zemí nevěřila, že se Kyjev ubrání déle než pár týdnů.
Ale v okamžiku, kdy se to Ukrajincům podařilo, západní země začaly konat a na Ukrajinu zamířily moderní zbraně i diplomatická a ekonomická podpora.
Pro nás toto aktuální poučení znamená jediné: nelze se spoléhat na to, že naše bitvy někdo vybojuje za nás.
My sami se musíme vnějším hrozbám hrdě postavit, a teprve pak můžeme očekávat pomoc.
To také samozřejmě znamená mít akceschopnou armádu, která je odhodlaná bojovat a takové politiky, kteří na rozdíl od roku 1938 a 1968 k tomu boji vydají rozkaz.
U příležitosti výročí 21.srpna si připomínáme, jak krutě jsme byli podvedeni. Ale to nestačí.
Pro nás musí být i 21.srpen, stejně jako 29.září 1938, především mementem, že už se podobná kapitulace nikdy nesmí opakovat.
Že musíme být připraveni za svou svobodu a svébytnost tvrdě bojovat. Že ten boj stojí za oběti.
Dnes si připomínáme památku padlých při okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Čest jejich památce!
