Když se blíží noc z 29. na 30. září, tedy k mnichovskému výročí, objeví se mnoho teorií, jak se tehdejší Československo mělo zachovat. To jsou diskuze, u kterých nikdy nemůžeme dojít ke konkrétnímu závěru. Co ale můžeme, a je to dokonce naší morální povinností, to je připomínání si desítky tisíc lidí kteří byli nuceni utéct před zvůlí henleinovců a fašistickým násilím, opustit svoje domovy a uchýlit se do zbytku své vlasti.
Jejich památku jsem si připomenula na pražském Masarykově nádraží, kam tito uprchlíci z pohraničí tehdy ve velkém přijížděli. Mezi těmito lidmi nebyli jen Češi, ale i němečtí antifašisté. Z pohraničí tehdy uteklo asi 150 000 lidí, z toho zhruba 45 tisíc Němců.
Ponížená a zmrzačená republika a její obyvatelé vynaložili tehdy značné úsilí k tomu, aby bylo možné tuto uprchlickou vlnu zvládnout. Podařilo se to. A to i v časech Druhé republiky která byla vším, ale rozhodně ne ideálním státem. Uprchlíkům se, bez ohledu na národnost dostalo vřelého přijetí, i když to bylo v situaci, kdy kvůli zpřetrhání obchodních i logistických vazeb došlo k prudkému růstu nezaměstnanosti a hospodářské krizi.
Vzpomínejme tedy, prosím, při připomínce Mnichovské zrady na konkrétní lidské osudy. Změna státních hranic Československa totiž nebyla jedinou tragédií. Svoji tragédii si tehdy zažíval každý jednotlivec z tisíců nuceně vystěhovaných, uprchlých obyvatel. A nezapomínejme, prosím, ani na osudy těch, kteří se usilovně snažili pomáhat.
Dnes také žijeme v časech, kdy se nedaleko od nás daly kvůli válce do pohybu řádově větší počty lidí. A my teď můžeme stejně, jako to udělali naši předkové, kteří zajistili alespoň v rámci tehdejších možností bezpečí uprchlíkům ze Sudet, cítit hrdost na to, že přijímáme uprchlíky současné.
