Starostovská zkouška dospělosti
Chtěli jsme spolu vytvořit třetí sílu, která by konkurovala dvěma největším politickým stranám. Uzavřeli jsme proto koaliční smlouvu, jejíž znění schválily celostátní výbory obou uskupení. Teď tento půdorys spolupráce, hlavně v důsledku nepříznivých průzkumů preferencí, bohužel končí.
To „bohužel“ podtrhují dvakrát. Přes dosavadní výsledky průzkumů jsem přesvědčená, že pro alternativu, kterou jsme chtěli vytvořit, na naší politické scéně místo bylo – a pořád je. Tím spíš, že ze dvou největších politických stran, kterým jsme chtěli být důstojnou alternativou, si označení „největší“ zaslouží už jen jedna.
O to víc podle mého názoru česká politika třetí sílu, která nepůjde cestou populismu, bezmyšlenkovitého přerozdělování a povrchního marketingu, potřebuje. Rozhodnutí našich partnerů této snaze ale zasadilo tvrdý direkt, ze kterého se už nejspíš – a znovu kladu důraz na slovo bohužel – nevzpamatuje.
Východisko, které naši partneři nabízí, totiž skutečným východiskem není. Na první pohled velkorysá nabídka lidovců je totiž pro nás akceptovatelná jen velmi obtížně. A naši partneři to od samého počátku velmi dobře vědí. Předpokládají opravdu lidovci, že Starostové půjdou na jejich kandidátní listiny, když od samého počátku bylo jasné, že je to pro nás vzhledem k jasnému názoru členské základny, který prostě nemůžeme přehlížet, nepřijatelné uspořádání? Předpokládají opravdu lidovci, že se budeme podílet na pokračování projektu, který ale už bude nutně jen karikaturou své daleko smysluplnější koaliční podoby?
Dnes odpoledne nás čeká hlasování o poslední nabídce KDU-ČSL. Za sebe mohu říct, že podpořím samostatný postup Starostů. Už proto, že to odpovídá hlasu naší členské základny. Už proto, že jen těžko bych mohla přesvědčovat spoluobčany, aby hlasovali pro projekt, v jehož úspěch už nevěří ani jeho zakladatelé.
Hnutí Starostové a nezávislí je volebními průzkumy podceňováno, ve volbách jsou ale naše výsledky, které jsou s nadsázkou tím jediným relevantním průzkumem veřejného mínění, slušné. Možná z toho důvodu, že jako Starostové jsme lidem a jejich problémům blízko, známe je z první linie veřejné správy a v politice to umíme zúročit. Na komunální, regionální i národní úrovni. Jednoduše – máme co nabídnout a nesmíme se bát říct to nahlas. Věřím, že když se rozhodneme pro samostatný postup, tak z této politické zkoušky dospělosti nemůžeme propadnout.
Kovářová: Počet obyvatel Středočeského kraje stoupá, je třeba řešit důsledky
15. 7. 2016 – Rozhovor s poslankyní Věrou Kovářovou, místopředsedkyní hnutí Starostů a nezávislých a kandidátkou do krajských voleb ve Středočeském kraji. Dozvíte se, co vidí jako největší problémy v kraji a jak by se tyto problémy měly řešit.
Co byste během svého působení v Chýni označila za svůj největší úspěch?
Že se mi víceméně podařilo to, kvůli čemu jsem se do komunální politiky pustila. Nápravu toho, co nefungovalo úplně dobře nebo kapacitně nevyhovovalo potřebám obce. Vybudování čističky odpadních vod, rozšíření základní školy, získání dotace na chodníky… A srdeční záležitostí je pro mě vybudování přírodního parku Višňovka, ve kterém se konají některé kulturní a společenské akce.
Co podle Vás dělá lidem ve Středočeském kraji největší starosti?
Náš kraj je ekonomicky a sociálně dost různorodý. Někde lidi trápí nezaměstnanost, jinde by se na prvním místě daly uvést nedostatky ve veřejné dopravě – dospělí se těžko dostávají do zaměstnání a mládež do škol. Zapomenout nelze ani na nedostatečnou kapacitu mateřských a základních škol nebo třeba potíže v oblasti sociálních služeb.
Můžete být konkrétnější? Pokud dostanete ve volbách tolik hlasů, abyste se mohli podílet na jeho vedení, co vidíte jako priority?
Počet obyvatel Středočeského kraje se za posledních deset let z jednoho miliónu zvýšil na milión tři sta padesát tisíc. Jenže důsledky nikdo neřešil, i když na to starostové obcí poukazovali. Vezměme si třeba zdravotnictví. Podle předsedy České stomatologické komory se uživí zubař už v obci, kde je tři sta obyvatel. My máme v kraji obce, kde žije i několik tisíc lidí a zubaře nemají. S lékaři je to podobné, nové pacienty nikdo nechce. Chybějí domovy důchodců i domy s pečovatelskou službou a chráněné bydlení pro handicapované. Víme o dobrých pozemcích v majetku obcí, kde by mohly stát, ale roli zřizovatele a investora na sebe musí vzít kraj. Stejně tak se musí snažit přitáhnout do regionu lékaře, třeba i tím, že dostanou k užívání vybavené ordinace za symbolický nájem jedné koruny. Budoucím zubařům a studentům medicíny lze nabídnout stipendia a granty s podmínkou několikaletého působení tam, kde jsou nejvíc potřeba. A tak bych mohla dlouho pokračovat. Na řešení už léta čekají problémy se vzděláváním, péčí o životní prostředí…
A Vaše osobní priority?
Nemíním „přepřahat“, takže bych ráda zůstala u toho, čemu se ve středočeském krajském zastupitelstvu věnuji už delší čas. Především jde o zlepšení integrovaného dopravního systému. Ten musí umožnit, aby se mezi středními Čechy a Prahou dalo cestovat na jednu jízdenku.
Znáte lék na nedostatek míst v mateřských školách? Já ano
Na semináři vystoupí paní ministryně, která vládní předlohu představí, ale také mé kolegyně z poslaneckého klubu TOP 09 a Starostové a zástupci akademické i neziskové sféry. Z nejrůznějších úhlů se podívají na téma péče o předškolní děti, a to se zvláštním zřetelem k návrhu zákona o dětských skupinách. Pozvánku na seminář s kompletním programem najdete na mém webu. Pokud máte zájem o účast, jste srdečně vítáni, nezapomeňte ale prosím na nutnost registrace!
Doufám, že se potvrdí domněnka paní ministryně, kterou vyslovila během únorových interpelací, a že seminář povede k vyjasnění některých dosud sporných ustanovení návrhu, který tak bude moci na březnové schůzi bez úrazu proplout prvním čtením. Kéž by! Moc si to přeji. Další oddálení institucionalizace dětských skupin by bylo jednoznačně krokem špatným směrem.
Co jsou dětské skupiny?
Návrh zákona o dětských skupinách připravili naši politici už v minulém volebním období. Sněmovna ho ale bohužel nestihla projednat a schválit před svým srpnovým rozpuštěním. Nyní náš návrh poslala do dolní komory Rusnokova vláda a možná o něm budeme jednat již na únorové schůzi.
Proč je potřeba tento návrh podpořit? Určitě už proto, že si nedělá – na rozdíl od případného budování nových školek – velké nároky na veřejné rozpočty. Prostě dětské skupiny jsou ekonomicky výhodné řešení třeba i pro malé obce. A nepochybně i proto, že podmínky, za nichž dětské skupiny mohou fungovat, nejsou tak náročné jako právě v případě mateřských škol. O děti ale přitom bude vždy dobře postaráno osobou mající určitou speciální kvalifikaci.
Dětské skupiny bude moci zřídit prakticky kdokoliv – obecně prospěšné společnosti, církevní právnické osoby, obce a kraje, nadace, ale i vysoké školy. Nejčastějším zřizovatelem dětských skupin by ale měl být zaměstnavatel rodiče. Ten si navíc výdaje na provoz takového zařízení bude moci uplatnit jako daňově uznatelné náklady. Za péči o dítě v dětské skupině rodiče platit mohou, ale nemusí, záleží na okolnostech. Důležité ale je, že pokud už platit budou, zaplatí „jen“ skutečné náklady. Dětské skupiny se totiž nemají provozovat za účelem dosažení zisku.
Vládní návrh – tak jako asi každý návrh – není dokonalý a my ho v průběhu jeho projednání ve výborech nebo ve druhém čtení budeme vylepšovat. Už teď pracujeme na příslušném pozměňovacím návrhu. Jedno je ale jisté: základní myšlenka vládní předlohy je velmi užitečná a dětské skupiny prostě jsou dobrým nápadem.
P. S. Zajímá-li vás cokoli, co se dětských skupin týká, napište prosím váš dotaz do diskuze pod tímto příspěvkem. Pokusím se odpovědět v některém z dalších článků. A podpořte naši aktivitu tím, že třeba podepíšete petici – díky!
Nepohádka
V jeho království měly proběhnout volby, na jejichž základě se obsazovala místa v zákonodárném sboru. V době, než nastoupil svou vládu panovník, rozhodovali členové zákonodárného sboru nejen o zákonech, ale také o složení nejvyšší rady, která od dob sepsání konstituce určovala politiku království; od začátku jeho panování ovšem o složení nejvyšší rady – a tím i o politice království – rozhodoval sám panovník. Členové zákonodárného sboru se z obav o svoji politickou budoucnost pokorně přizpůsobovali jeho vůli.
Obyvatelstvu to nejdřív ani trochu nevadilo: Panovník totiž slíbil, že když ho budou všichni poslouchat a přijmou i další kroky příčící se dosavadním pravidlům, budou se mít všichni lépe. A tak ho poslouchali. Občas se sice ozvala kritika – ta ale byla vždy rychle umlčena s poukazem na to, že dotyční kritici konají proti nejlepším zájmům lidu, které jako jediný znal a určoval sám panovník.
Kupodivu nevadilo ani to, že se panovník obklopil lidmi s nedobrou pověstí: vidina blahobytné budoucnosti pod jeho taktovkou totiž přehlušila veškeré pochybnosti. Stejný argument přebil i námitky těch, kteří si stěžovali na nedodržování pravidel, na nichž se usnesl zákonodárný sbor, nebo těch, která byla od nepaměti respektována.
To trvalo řadu let až do předčasné panovníkovy rezignace, po které se odebral na odpočinek. Po jeho odchodu nastala v království neuvěřitelná spoušť. Lidé si totiž během panovníkovy vlády odvykli věnovat se politice; ty, kteří by pro ni byli nejzpůsobilejší, se po letech, kdy se raději věnovali svým vlastním záležitostem, nikomu nepodařilo přemluvit, aby se správou veřejných věcí znovu začali zabývat. A ti, kteří vykonávali vysoké státní funkce za panovníkovy vlády, byli najednou bezradní: zvykli si totiž, že k úspěchu stačí jen opakovat panovníkovy myšlenky, a v jeho nepřítomnosti nevěděli, co si počít. Země se tak řadu let potácela v neuspokojivém stavu, který prosperitu slibovanou panovníkem nepřipomínal ani náznakem.
Že vám tento příběh něco připomíná? Mně také – a radost z toho nemám…
Bratříčku, zavírej vrátka!
Z jeho životopisu přečetl: „Původně jsem měl v úmyslu vyzvat lidi, aby zavřeli vrátka nikoli před sovětskými vojáky, protože to byli chudáci stejně jako ti druzí. Myslel jsem zavřít vrátka před tím, co bylo předtím: před zbabělostí, ochotou kolaborovat, před ochotou kolaborovat dokonce s vlastním svědomím, uhýbat, zahazovat flintu do žita, ještě než se cokoli stalo. Za druhé to bylo způsobeno tím, že cirka třetího dne okupace začaly kolovat zvěsti, že dáme Rusům Slovensko a my budeme neutrální. Za prvé, my nemáme právo Slovensko komukoli dávat. Za druhé, má to za nás vždycky odnést někdo jiný? To byla tato píseň, bratříček, menší, který je vedle. To znamená podržet se jeden druhého a nevrážet si kudlu do zad.“
Zajímavé, co říkáte? Přemýšlela jsem nad tím, zda (a na které společenské jevy) je možné Krylovo varování uplatnit v současnosti. A několik příkladů mě – bohužel – napadlo…
Podpora částečných úvazků? Ano, ale jak?
Například podle sociálně-demokratického stínového ministra práce a sociálních věcí Romana Sklenáka přichází kromě daňových úlev v úvahu využití peněz z fondů EU. Hovoří o tom, že v letech 2014 až 2020 by na aktivní politiku zaměstnanosti mělo být vyčleněno přes 530 miliard korun, z toho část by mohla být směřována právě na podporu částečných úvazků. (V této souvislosti bych ráda upozornila na skutečnost, že 530 miliard korun je jejich celkový očekávaný objem v letech 2014 – 2020, rozhodně by neměly být určeny výhradně na politiku zaměstnanosti, jak se v článku uvádí – nevím, zda nedopatřením redakce, či pana Sklenáka.)
Kombinování opatření typu daňových úlev a dotací osobně nepovažuji za příliš šťastné. Navíc mám velké pochybnosti o tom, zda právě v tomto případě jde o vhodné využití (nejen evropských, ale jakýchkoliv) dotací. Prostředky, které stát jako dotace rozděluje, totiž musí nejdřív odněkud získat – z kapes svých občanů. Všichni víme, že proces výběru daní a přidělování dotací je komplikovaný a přináší hned pro několik subjektů značnou administrativní zátěž.
Přimlouvala bych se proto zato, aby podpora zkrácených pracovních úvazků byla řešena výhradně prostřednictvím úlev na daních či odvodech. Nabízí se třeba snížení částky, kterou jsou zaměstnavatelé povinni odvádět na zdravotním pojištění. Už tím by byli zaměstnavatelé k zaměstnávání maminek výrazněji motivováni… Jistě, existují různá „ale“, nicméně věřím, že při troše dobré vůle se podaří najít schůdné řešení. Je zcela zjevné, že ho maminky potřebují – a to co nejdříve.
Žena s povahou buldoka a smyslem pro spravedlnost
25. 7. 2012 – Když lékaři Věře Kovářové ve čtyřiadvaceti letech diagnostikovali vážnou nemoc a v její uzdravení nevěřil ani největší optimista, brala to jako výzvu k boji. Nevzdala se a zvítězila. Vnitřně jí to posílilo a od té doby je přesvědčena, že člověk by svůj život neměl vzdávat za žádných okolností. Po rodičích zdědila smysl pro spravedlnost a touhu pomáhat druhým lidem. Když se do něčeho zakousne, snaží se vždy své plány dotáhnout do vítězného konce.
To mnohokrát prokázala třeba jako starostka malé zadlužené obce Chýně na severozápadním kraji Prahy. Za jejího starostování vzrostl počet obyvatel na dvojnásobek, obec se podařilo oddlužit a získat peníze na investice. Dnes zde mají obyvatelé k dispozici zmodernizovanou čistírnu odpadních vod, zrekonstruovanou školu i školku, nové chodníky i vzkvétající park Višňovka. A co víc, Věře Kovářové se jako zastánkyni živého venkova podařilo během pár let probudit k životu i kulturní a společenský život a vzkřísit spolkovou činnost. Dodnes je srdcem a duší koncertního a pěveckého spolku Chláchol, společně s dalšími nadšenkyněmi z obce organizuje fotografickou soutěž, dětské dny, rozsvěcení vánočního stromu, masopustní průvod i koncerty a výstavy zajímavých umělců a interpretů. Díky jejímu nakažlivému nadšení a elánu se v dříve skomírající obci lidem zase dobře žije. A možná se brzy bude lépe žít lidem i v dalších malých a podobně zaostalých obcích.
Vytrvalý boj přerozdělení rozpočtového určení daní, u jehož zrodu jako členka Sdružení měst a obcí před pěti lety stála, konečně přinesl své ovoce a dostal se až na parlamentní půdu a do Senátu. K jeho definitivnímu schválení chybí už jen krůček a pro malé obce znamená doslova dar z nebes v podobě milionových částek na investiční činnost a rozvoj obcí.
Skromná žena, která se dokáže radovat z maličkostí a k jejímž hlavním přednostem patří úcta k lidem, už má ale před sebou další plány. Jako bývalá úspěšná lektorka německého jazyka si je velmi dobře vědoma důležitosti vzdělání a jejím snem je dosáhnout toho, aby ve Středočeském kraji, kde žije, postupně vznikala výzkumná pracoviště, kampusy vysokých škol a další centra vzdělanosti. Obrovský potenciál, který tento kraj nabízí, by ráda propojila s cestovním ruchem, aby sem lidé rádi jezdili za odpočinkem i kulturními zážitky. Jak znám Věřinu buldočí povahu, věřím, že se jí to podaří.
Perličky z cest po kraji v předvolební kampani
30. 9. 2012 – Po celém dni na cestách po kraji, jedeme z Řevnic kolem půlnoci zpět domů. Ještě hodit plachtu (volební) kamarádce do Dobřichovic přes plot (nebyla totiž doma)a pak hurá do Chýně. Ale ouha – navigace selhala a kamarádčin domeček, který jsem navštívila před lety, nebyl za vzrostlými stromy k nalezení. Jezdíme sem a tam Dobřichovicemi, což vzbudilo podezření i u místní policie. Nakonec jsme domek lokalizovali, „plachtu“ jsme hodili za vrata a vzhůru do Chýně s dobrým pocitem, že i poslední úkol dnešního dne byl splněn.
Při jízdě mi připadalo, že se naše před dvěma dny z opravny vyzvednuté auto nechová zcela normálně. Přístrojová deska ukazovala, že spolujezdec není připoután, ačkoliv byl, volantem nešlo příliš otáčet, světla moc nesvítila. Postěžovala jsem si manželovi, že se mi to nelíbí, ale nepochodila jsem. Čas mi dal za pravdu. V Radotíně auto zkolabovalo uprostřed hlavní ulice. A co teď, v půl jedné v noci? Nevadí, zavoláme dceři, ať pro nás přijede. Nepřijela. Klíčky od druhého auta měl můj muž v kapse (ty druhé jsme omylem zapomněli nedávno na návštěvě, kamarádce jsem řekla, že si je vyzvedneme příležitostně, že je nutně nepotřebujeme)…
Tak jsme zavolali taxi, udali první ulici, jejíž nápis jsme viděli a jali se odtlačit auto na vhodné místo. Můj muž si opřel berli o zábradlí podél místního potoka (berle je už řadu let jeho věrná společnice kvůli následkům vážného zranění). Spolu – já ve večerním oděvu a lodičkách – jsme odtlačili auto do bezpečí. Berli jsme pustili ze zřetele, což byla chyba. Kolem ní procházela partička dvou chlapců a jedné dívky v náležité náladě. Berli zkrátka zřejmě ukradli, neboť zmizela. Běžela jsem za nimi nočním sídlištěm, s opakovaným voláním „Mládeži, vratně nám tu hůl, my ji potřebujeme!“. Byli alespoň tak laskaví, že mi odpověděli. Že hůl nevrátí, bylo patrné ze slovní zásoby jejich odpovědi…
Manžel se zachoval jako správný chlap a houkl na mě, ať se vrátím, že si to s nimi vyřídí sám, ať počkám na taxi. Sám se tedy „rozběhl“ za pachateli, kteří evidentně měli z nás „strach“ a někde se ukryli.
Já mezitím čekala na taxík a horečně přemýšlela, co dál. Napadlo mě se kouknout do potoka, jestli ji mládežníci nehodili náhodou tam. A opravdu, v korytě potoka uprostřed leží naše hůl! Tak volám manželovi (blahořečím vynálezcům mobilu, naštěstí nebyl vybitý), ať se vrátí, že berli mám. Mezitím dorazil taxík. Vyjevenému taxikáři říkám, že musí počkat, neb manžel honí zloděje své hole. Taxikář evidentně hledal svůj pepřový spray s myšlenkou na „dobré terno“. Nestojíme prý v ulici, kterou jsme uvedli a neobjednával to Kovář, ale Kovářová. Ach jo. Mezitím se dopotácel můj muž, vyčerpaný z honičky pachatelů. Znovu jsme taxikáři vysvětlili, že musí počkat.
Čekala nás totiž ještě fáze výlovu hole z potoka samozřejmě s velmi příkrými břehy. Teprve v momentě, kdy byl můj muž nad potokem visící a držící, já dávajícímu záchranu a on snažící se zachytit hůl kouskem dřeva s rizikem, že hůl odplave, vystoupil taxikář z auta a začal tušit, že problémem zdržení je opravdu hůl v potoce. Ale my hůl ne a ne vylovit, nešla zachytit, několikrát hrozilo, že uplave. Nakonec byla hůl zachráněna, zpětný výstup po strmých březích potoka jsme zvládli za pomoci našeho taxikáře, hrozilo totiž, že se sesuneme zpět do potoka…
Taxikář nás vzal na milost, pochopil, že nepoveze manželský pár jdoucí z bujaré oslavy, a dokonce nás trochu politoval. Jen já byla zděšena. Jak může někdo svým nejapným fórkem způsobit problém člověku, který má svoji hůl jako každodenního pomocníka, bez kterého se nemůže obejít.
Věra Kovářová, předsedkyně středočeské organizace STAN: Rodiče mě naučili lidem nezávidět a mít k nim úctu
10. 9. 2012 – Život osmačtyřicetileté Věry Kovářové připomíná drama. Dvakrát se dívala smrti přímo do očí, ale dokázala se vždy zvednout a jít dál. „Po zdravotní stránce jsem byla troska, ale paradoxně mě to vnitřně posílilo,“ vzpomíná dnes na období, kdy jí lékaři diagnostikovali vážnou nemoc s nejistou prognózou bývalá starostka Chýně Věra Kovářová.
I když v její uzdravení nevěřil ani největší optimista, brala to jako výzvu k boji. Nevzdala se a zvítězila. „Od té doby jsem přesvědčena, že člověk by svůj život neměl vzdávat za žádných okolností,“ tvrdí předsedkyně středočeské organizace hnutí Starostové a nezávislí, která sama chtěla být jako dítě lékařkou. Nakonec vystudovala zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze a sedmnáct let působila jako lektorka německého jazyka.
Po rodičích zdědila smysl pro spravedlnost a touhu pomáhat druhým lidem. „Naučili mě lidem nezávidět a mít k nim úctu,“ tvrdí krajská zastupitelka, která když se do něčeho zakousne, snaží se vždy své plány dotáhnout do vítězného konce. A přesně s tímto postojem vtrhla do komunální politiky. Krátce poté, co se s manželem a dcerou přestěhovala před osmi lety z Prahy do malé obce Chýně, se přes organizování petice proti výstavbě velkého logistického centra postupně dostala až do vedení chýňské radnice, nejprve jako místostarostka a od roku 2008 pak převzala práci starostky.
„Nejvíce pyšná jsem na to, že se nám podařilo obec oddlužit a získat peníze na investice. Dnes zde mají obyvatelé k dispozici zmodernizovanou čistírnu odpadních vod, zrekonstruovanou školu i školku, nové chodníky i vzkvétající park Višňovka,“ jmenuje Věra Kovářová, které se jako zastánkyni živého venkova podařilo během pár let probudit k životu i kulturní a společenský život a vzkřísit spolkovou činnost. Dodnes je srdcem a duší koncertního a pěveckého spolku Chláchol, společně s dalšími nadšenkyněmi z obce organizuje fotografickou soutěž, dětské dny, rozsvěcení vánočního stromu, masopustní průvod i koncerty a výstavy zajímavých umělců a interpretů.
A největší profesní úspěch? „Co se týče výuky němčiny tak asi to, že jsem u většiny svých žáků dokázala vzbudit chuť do učení. V politice pak, že jsem jako starostka dokázala překročit práh obce a stala se součástí celostátního hnutí starostů, kterým se po pětiletém úsilí podařilo prosadit novelu zákona o rozpočtovém určení daní. Do obecních rozpočtů tak v příštím roce přibude 12 miliard korun navíc na investice a rozvoj,“ dodává Věra Kovářová, která má ráda procházky, vůni lesa, společné akce s přáteli a radost jí přináší i práce na zahradě.